Pro něj.

Jednoho dne jsem se ocitla na opuštěných kolejích,kde dlouhou dobu neprojel ani jeden vlak,ani jeden vlak naděje!Černočerná mlha mě zahalila celou do smutku a pocitu vinny.Vše bylo šedívé a chmurné.Místo stromů jen holé větve,spálené mosty a cesty plné výmolů a kamení.Nemohla jsem jít dál a nemohla jsem jít ani zpět.Stejná krajina mi po pár krocích dávala pocit,že to takhle má být.Čím jsem šla dál a hlouběji do mrtvých strání,tím intenzivněji jsem si uvědomovala že jdu špatným směrem.Že mám pro co žít!Že mi vlastně sluníčko vysvitne každý den!Že si ho musím hlídat a hýčkat!Že jsem stvořila život kterému já sama musím ukázat cestu a proto se nesmím Ztratit!Ztratit v tomhle divném a šedém světě.


Na cestě vpřed,kde mlha začla odcházet,vše začlo být jasnější a mělo svůj smysl,jsem uviděla mlhavě Tebe,byl jsi vzdálený,ale i přesto jsem k Tobě chtěla mít blíž.Začla jsem přecházet pražce,výmoly,kameny...Čím blíž jsem byla,tím touha poznat Tě byla silnější.


Začal si mi kráčet naproti.Rozbušilo se mi srdce,prudce a rychle!Přibližovali jsme se k sobě,čím blíž jsme si byli ,tím víc jsem si uvědomovala jak moc od Tebe chci obejmout,nenechat tě stát uprostřed krajiny která nikam nevede,sblížit se natolik,že bychom se chytli za ruce a zkusili jít kousek spolu.


Najednou jsme stáli u sebe.Dívali se navzájem do očí.Chytl jsi mě za ruku a pomalým krokem jsme opouštěli tu smutnou krajinu.Ruku v ruce teď sedíme na louce která se začíná zelenat,sílí,dostává svůj náboj a roste!


Čím déle tam sedíme tím více chci být po Tvém boku,v tvém objetí...


City a pocity se stupňují.Jsem šťastná že si stál na stejné cestě jako já a zkusili jsme spolu ten kousek jít...Dlouhá cesta nás ještě čeká,ale já už teď vím že chci aby jsme kráčeli spolu!