Útěk

Kamsi v dál, tam, kde utínán je dohled,

zasněně upínám svůj provinivší pohled.

A přece v těch příbojích modravých,

bičujíc zarudlé břehy,

nevidím proudy, ba ani kapku něhy..

Počítám zástupy stehů mých přervaných.

Kráčím v písečných čmáranicích,

s hledy stále v neustálu pátrajících.

A přece v těch zrnkách prašných stezek,

nepoznám, kudy má cesta vede

a kam mě touha slepá svede.

Kopanci častuji hrady plačících děcek.

Brodím se travou, zmaru kapkami orosenou,

zavírám oči, s nadějí na vyslyšenou.

A přece v těch stvolech a lodyhách

neslyším, kolik lámu a kolik jich ušlapám,

když utíkám z davu, v dálavy unikám.

To se pak nechodí po špičkách!