Hora

Víš co teď cítím?
Prázdnotu.
Ani vztek, ani nenávist.
Jen prázdno a mrtvo.
Je to jako kdyby jsi šel naprosto vysílený po dlouhé cestě, těšil se, že nalezneš tu pomyslnou oázu.
A místo toho se objeví obří hora s nápisem "přelez mě a pak budeš šťastný".
A ty jen tupě a nevěřícně koukáš.
A nezmůžeš se na slovo.
Protože v tuhle chvíli v Tobě zemřela i ta poslední naděje.
Protože Ti najednou dochází ta absurdita celé situace.
Tak přesně se teď cítím.
Neschopná vzteku.
Neschopná ničeho.
Vlastně schopná z posledních sil ze sebe vypotit tenhle testament.

Nebudu se litovat.
Vše v životě je jen zkouška, co nás má posunout dál.
A co más nezabije, to se nás podaří zabít znovu.
Já jen nechápu, kde se v Tobě bere to právo zneužívat mojí důvěry.
Důvěry, kterou jsem Ti i přes pochybnosti dávala.
Chováš se ke mně jak ke své hračce.
Já nejsem věc, se kterou můžeš zacházet podle své potřeby.
To tě nezajímá, že mě zraňuješ dál a dál?
Už dvakraát jsi mi vrazil kudlu pod žebra.
Poprvé to bolelo míň než podruhé.
Nemáš tušení čím vším jsem kvůli Tobě prošla.
A nikdy se to nedozvíš.

Cokoliv v životě buduješ má být postaveno na skále.
Jen pak je to opravdové a trvalé.
Vše co je na písku, ztroskotá při prvním záchvěvu.
Nauč se přijímat život, který je Ti uložen.
A přestaň žít v iluzi.
Já nejsem Tvoje spása.
Naše šance dávno pominula, ale to snad víš sám, ne?

Víš, já věřím v odpuštění.
Jen to nás posune dál.
Přeji Ti, ať najdeš sám sebe.
A štěstí, které už stejně asi máš.
Jen si to neuvědomuješ.

A sobě přeji to samé.

A KLID v DUŠI.

Na víc nemám sílu.