Vánoční romance

Město tiše, klidně dřímá
v běloskvoucích závějích.
Nostalgie všechny jímá,
jak tak padá, padá sníh.

Jen na plácku na náměstí
trhy jsou jak každý rok,
ve vzduchu se vznáší štěstí,
všude kolem voní grog.

Kapři míhají se v kádi,
i salát je hotový.
Ti, kdo spíše sladké rádi,
kupují si cukroví.

Pohoda je cítit vůkol,
ač pod kabát vlézá chlad.
Není zas tak těžký úkol
zastavit a poslouchat.

Odkudsi sem zpěv zaznívá,
ano, slyším děti pět!
O Vánocích to tak bývá –
raduje se celý svět.

Kouzlo Vánoc tiše dýchá
na všechny, kdo přijdou blíž.
Nikdo nikam nepospíchá,
i Ty s námi postát smíš.

Lidé klidně povídají,
žádná hádka, žádný shon.
Občas si i dárek dají,
v dáli tiše bije zvon.

Jeden hlas však nade všemi
z davu jaksi zvláštně ční.
Není to smích nad jeslemi,
není to zpěv vánoční.

Mladá dívka plavovlasá,
to od ní se šíří zvuk.
Směje se, až srdce jásá,
prosto bolestí a muk.

Držíc ruku chlapce svého
dává průchod citům svým.
Není nic tak překrásného
jako být zde – sama s ním.

Má ho tady – vedle sebe,
co se jí s ním může stát?
Ať si vítr jak chce zebe,
jeho dlaň ji bude hřát.

Nakloniv se ke své krásce
šeptá jinoch líbezná
slova o bezedné lásce,
nejsladší, co sám jen zná.

Dívka něhou zaplavena
padá v jeho objetí.
On zas kleká na kolena
neskrývaje dojetí.

Radost z jejich očí plane:
„Chci být s tebou, stůj co stůj!
Ať se s námi co chce stane,
já jsem tvá a ty buď můj.“

„Někdy čas jak voda plyne,
či se to tak může zdát,
láska má však nepomine,
po tvém boku chci vždy stát.“

Nevšímají si již davu,
kamsi zmizel všechen shon.
Něžně hladí její hlavu,
jsou tu sami – ona, on.

Ó, jak krásný okamžik ten,
kdy jsou spolu sami dva.
Potom rychle utíká den,
hle – již město halí tma.

Nadešel čas rozloučení,
chlapec pustil dívčin pas,
ač to pro ně snadné není,
zítra se přec spatří zas!

Uběhl den, druhý, třetí,
měsíc minul jako skok.
Neúprosně doba letí,
již je ten tam celý rok.

Co se všechno za rok změní –
přijde radost, ba i žal,
přesto dávno nikde není
toho, kdo by vzpomínal.

Všechno je zas tak, jak bylo,
vánoční čas nastává,
jak by se nic nezměnilo,
všechno stejné zůstává.

Domy opět zpod závějí
pozorují ztichlý svět.
Mrzne, až se ruce chvějí,
všude kolem sníh a led.

Jen na plácku na náměstí
trhy jsou jak každý rok,
ve vzduchu se vznáší štěstí,
všude kolem voní grog.

Jmelí, ale také párky –
zboží je tu všude dost.
Lidé nakupují dárky
svým nejbližším pro radost.

Nad tou scénou dech se tají,
je to jako krásný sen,
 všichni se jen usmívají:
Zítra bude Štědrý den!

Nikomu však nedochází –
řekněte jen, je to hřích?
Že tu přece cosi schází –
není slyšet lásky smích.

Kde je konec oné slečně
a kde dlí ten mládenec,
jenž ji chtěl tak neskutečně,
že by jí dal každou věc?

Zde – opodál v osamění,
v myšlenky pohroužena,
tam, kde lidí žádných není,
sedí překrásná žena.

Dnes se ovšem neusmívá,
dozněl šťastný její hlas.
Jen se smutně do tmy dívá,
slzy smáčí plavý vlas.

Proč ji její milý zradil?
Jak se to jen mohlo stát?!
Místo aby tvář jí hladil,
jiné šeptá: „Mám tě rád.“

Nevážil si vroucí lásky,
stal se z něho pijan, rváč.
Puká srdce plavovlásky,
neustává její pláč.

Tak schoulena do klubíčka,
sama se svým trápením,
pláče plavá holubička,
neboť chce být znovu s ním.

Kdo pomůže s jejím bolem
a kdo nářek utiší?
Všichni mlčky chodí kolem.
Dělají, že neslyší.

Život skýtá četné boje,
i krutý být dokáže,
ať si ale každý svoje
vlastní rány obváže.

Lidé se již trousí zpátky,
v sníh se boří jejich krok.
Čekají je krásné svátky,
a pak šťastný nový rok.