Smrt má mnoho podob

Už vás někdo někdy zabil pouhou větou,
přeju si, ať mě z povrchu zemského smetou.
Někoho milujete z celého srdce,
ve vteřině roztrhne vám to plíce.

Lapám po dechu z té věty,
očima hledám velitele popravčí čety.
No vztah nevyšel, ale zůstanu kamarád,
co za hru se mnou chceš hrát?

Nejsem robot, nevymažu, co cítím,
kamarád necítí to co já, když tě vidím.
Mám hrát divadlo a zazdít lásku,
Mám si nasadit přes oči pásku? Jednou možná, teď to nedokážu.

Nedokážu dívat se do očí, které jsem milovala,
nedokážu slyšet ten hlas, který jsem zbožňovala.
Nedokážu tě oslovit jen chladně jménem,
nedokážu si zvyknout, že už si do tvého náručí nelehnu.

Mám se smířit, že už ti nedám pusu,
mám se vrátit do přátelského klusu.
Mám dělat, že jsme spolu nebyli a neměli plány,
mám hrát si na to, že na srdci nezanechals šrámy.

To nesvedu, to nejde,
ta láska k tobě mě nepřejde.
A jestli ty to dokážeš, tak bravo,
já z lásky k tobě nikdy nepřejdu na oslovení „kámo“.

To co k tobě cítím jsem myslela vážně,
nebyl to jen rozmar z vášně.
A tak nedokážu být jen přítel,
to mi radši dej na hlavu pytel

a zavaž ho, ať nic necítím...
_____________________________________________________________________

Prozření..

Asi ti nedokážu dát štěstí,
ale jiného už nikdy nechci.
Dal si mi pocity jako nikdo jiný,
už by to s nikým nebylo tak silný.

A já už nechci jinou lásku,
po tomhle nasadím si železnou masku.
Volím si samotu na život celý,
přeju si, ať o mně nikdo neví.

Vzdát se tě bylo těžké,
protože mé pouto k tobě bude věčné.
V mých básních ale budeme stále spolu,
byl jsi ten pravý, věřím tomu.

Nepřestanu o tobě psát,
jen krásné věci ti budu přát.
Ale teď musím na čas odejít,
abych se naučila své city obejít.

Nechci tě navždy ztratit,
jednou se chci vrátit.
A je jedno v jaké podobě,
budu kýmkoliv vůči tobě,

jen, abych ti byla na blízku...