pohádka lesní

jednou mi modřín povídá 
tam v háji sametových stromů 
zastav se 
budu vyprávět 
jen prosím 
nechoď domů 

povím ti příběh jedné noci 
o velkém konci té 
tak čisté mladé nezkažené 
a hříchem nikdy netknuté 

a kapky smůly slzy živé 
na prst mi líně stékají 
když slova tichá nočním lesem 
větve mi něžně šeptají 

té noci hvězdy spolu hrály 
hru stínů v záři měsíce 
a dívka plachá tmou si kráčí 
má promáčené střevíce 

náhle se přihnal oblak zlý 
své černé slzy hrubě roní 
a blesky v tisícerém houfu 
však jeden zbloudil přímo do ní 

marně jsme větve nejvyšší 
vztažené k nebi v touze měly
dej bouře jisker právě nám 
volal své přání les ten celý 

však pozdě 
dívka nehybná je 
jen oblak dýmu halí šat 
tak málo stačilo 
k branám ráje 
a zemský úděl 
byl z ní sňat 

poprosil modřín 
až se vzdálím 
vyprávěj všude 
co teď víš 
o krásnou dívku 
přišlo lidstvo 
když chtěla k nebi 
trochu blíž 


smutná má cestě do stavení 
potkávám tváře neznalé 
jak říct jim smutek 
komu schází 
komu dát hoře nemalé 

večer když pivo teklo proudem 
zdvižením paže ztichl sál 
přátelé v smutku 
před vámi tu stojím 
povím vám 
co si moudrý přál 

v tom tichu náhle poznání 
a v smíchu žhavá síla 
ta dívka nikde neschází 
je to prý lesní víla 

ona se každým rokem 
z jara prý 
zas s květem prvním objeví 
když slunce zimní stíny kosí 
v sobě nesmrtelnost nosí 

půlnočním tancem potěší