Duše Stínu

Vždy jsem přemýšlel nad tím co všichni lidé vydí na podzimu. Možná se jim líbili zlaté paprsky slunce dopadající na naší hroudu hlíny na které se jako žraví mravenci tetelí lidé pomalu užírajíc každý kousek živé plochy ,kterou přeměňují na mrtvé betonové monstra.
Možná zlaté listí padající z umírajících stromů ,kteří jen zasmušile přihlíží lidské chamtivosti a jejich sebezáhubě kterou si sami neuvědomují.
Možná že sezení s přáteli u horkého čaje při kterých se smějí nad lacinými vtipy a za štěstí považují chvilkové rozptýlení. Zlostně nadávají na hlavy jejich států ,kteří hlásají změnu k lepšímu která se nakonec projeví jen v jejich kapsách.
Tihle lidé se mě pak často ptají “proč si neužíváš život” “Proč děláš to a ono”
Rozhodl jsem se že vám to řeknu teď a tady : je mi z vás zle. Je mi zle z vaší povrchnosti. Je mi zle z vaší zloby na ostatní kteří se od vás liší jen vzhledem a jménem. Je mi zle z vaší nutnosti ze sebe dělat víc tím že se rádoby zařazujete do skupin jen proto aby jste byli zajímaví a pak všem pyšně hlásáte “jáá jsem vegan “ “Já metalista” “Já jsem proti tomu a já zas proti tamtomu”
A hlavně je mi zle ze sebe samého. Já který všechny haním přitom jsem horší než všichni ostatní.
Jsem sobec mí přátelé jsou jen loutky a obrana proti samotě. Přítelkyně kterou jsem nikdy nemiloval. Rodiče kterými pohrdám a bůh v kterého nevěřím. Ti všichni nehť mne i po smrti rdousí svým zklamáním.

Alexander Barnibil
2016