Soraki

*

Stoupám a stoupám výše
do modrobílé říše

a na vrcholu rozepínám paže
Jsem vítr – necítím tělo

… nebo pták

a vidím, jak vídával jsem kdys
(to jako ostříž, nebo jako rys)
nad mořem žita let, jezerem z jehličí,
zrcadlem neklidným jak stesk…
kol něj železných nití lesk.

Koukám se svrchu do kamen
a ze závratné výšky na ten les.
Skoro neslyším jak dole štěká pes
(vždyť ptákům je to fuk).

Krabička od sirek a odlesk střepu sklenky
a z hnědé tužky pramen kouře tenký,
kolem nich stužka, jak ramínko z podprsenky,
jak pásek od pyžama,
na zelené dece šedivě pohozený.
-------------------
No tak už vstávej – slyším hlas své ženy
a já vskutku vstávám - rád, že nejsem sám
(a trochu zklamán – ten let byl velmi krátký,
jak už sen bývá).

No – a přesto na něj léta vzpomínám.