Zavátá

Sama v sněhové vánici,

vločky jak šílené víří,

hlasy tajemné, vábící

hluboko do lesa míří.

 

Peří z havraních oblaků,

kolem jen stromy, já a sníh,

les plný divných zázraků,

ozvěna šíří krutý smích.

 

Nikde není cesta zpátky,

mráz ostře štípe do tváří,

doma zatím žijí svátky,

vyzdobená okna září.

 

Chci se vrátit před večerem,

k teplému krbu, k večeři,

kouzlo láká jiným směrem,

láká pryč, než se zešeří.

 

Vítr mete kusy sněhu,

stromy - spiklenci šeptají,

temnoty slibují něhu,

co chci já, to se neptají.

 

Běžím z posledního dechu,

klesám, vločky mě svádějí,

do zaněženého mechu,

usínám v chladné závěji.