Faethón

 

Synek k matce běží s pláčem,

záhy k ní si přisedá.

„Otec můj že bohem není –

to přec lež je škaredá!?

 

Nikdo uvěřit mi nechce,

jen si ze mě šašky tropí;

pověz máti, kdo můj otec,

ať srdéčko mé se vzchopí.“

 

„Slunko, které v nebi hoří,

Faethóne, ty můj drahý,

to tvůj otec Hélios přec –

tak ti tvá matička praví.

 

Ve všem světle on se skrývá,

vidí, co v zemi se děje;

kam dosáhne paprskem svým,

leckdo vlídnou píseň pěje.“

 

„Matinko má, rci mi ale,

kde tatíčka svého hledat;

mnoho cest ke slunci vede,

kterou z nich se potom vydat?“

 

„Na východ – tam, Faethóne,

zvolna dej se – žádný chvat;

na vysoké skále zdejší

vypíná se slunný hrad.

 

Potom, jediný můj synu,

sobě již si dopomoz;

vždyť v těch síních na trůnu dlí

sám bůh slunce – Hélios!“

 

∙∙∙

 

Neprodleně chlapec otce

svého toužil vyhledat;

zlaté sloupy a třpyt v záři –

za vším tím slunečný hrad!

 

„Vítej, synu Faethóne,

co přivádí tebe ke mně?

Snad jsi přišel povědět mi,

co má milovaná země?“

 

„Tam se mi jen posmívají,

v jejich očích stávám lhářem;

dokaž jejich chabým myslím,

že tvým světlem jsem ozářen!“

 

„Svědky jsou mi všichni draví

ptáci – orli – sokoli;

na důkaz, že otcem tvým jsem,

přej si, synu, cokoli.“

 

„Zlatý vůz tvůj velkolepý,

na němž projíždíš se v dál

od východu zas k západu;

řídit jej – to bych si přál!“

 

Bůh slunce se zalekl a

zalitoval slibu svého.

„Měj, můj milý Faethóne,

měj raděj přání jiného!

 

Obtížná a strmá je ta

cesta vozu slunečního;

závrať přijde z půldní výšky,

veškerenstva okolního.“

 

Faethón hoch neoblomný

trval si však na svém přání;

tak mu otec k tomu svolil –

věda, že ho neochrání.

 

Varoval však jeho přece,

by nejezdil příliš nízko.

„Plameny sežehnou zemi,

když uň budeš příliš blízko.

 

Nejezdi, svéhlavý chlapče,

ani k nebi – do výšin…“;

však rad otce příliš nedbá

ukvapený jeho syn.

 

∙∙∙

 

Koně diví Faethóna

vstříc neznámé cestě ženou;

rozpoznaly dávno jeho

mladou ruku nezkušenou.

 

Třpytný vůz se mlhou řítí,

vrhá oslnivou zář;

z mladičkého Faethóna

stal se krutý kočí – žhář!

 

Půda vysychá a praská –

v hlíně černé trhliny;

hoří pole, louky, lesy,

pohoří i planiny…!

 

V prach a popel stromy, domy –

veškeré se proměňuje;

kam se zlatý vůz nakloní,

smrt a zkázu rozhazuje!

 

∙∙∙

 

Na Olympu Zeus sedí –

hledě na to pozdvižení;

náhle zvolá přísným hlasem:

„Blesk svůj sešlu na spřežení!

 

Ukončím já toho děsu,

zmatku, změti, rozrušení!“

Koňský vůz i s Faethónem

zřítí se ve okamžení.

 

∙∙∙

 

Mnoho slz pro Faethóna –

synka bezdětného krále;

od východu k západu však

spřežení putuje stále.