Balada těchlovická

 

Žil byl rytíř Damián a

půvabné tři dcery zplodil;

pečoval o ně, dbal tuze,

by jim nikdo neuškodil.

 

Domovinou jejich milou

skalní hrádek Vrabinec,

jež si ihned zamiloval

zdejší pán i cizinec.

 

V kraji širém – na Střekově –

nedalekém tamním hradu

obávaný loupeživý

rytíř jiný spřádá zradu.

 

Svoje spanilé tři syny

touží proženit v ty panny;

na námluvy vydává se

s nimi za Vrabince brany.

 

Pohlední, leč divocí též

tito loupeživí bratři;

právě, jak se od synáčků

lupiče sluší a patří.

 

∙∙∙

 

Láskyplný, milující

Damián – muž dobrých mravů –

ze slov střekovského pána

vytušil však jeho zradu.

 

„Licoměrný, tuze lstivý,

tuším, že jsi jedinec;

se syny radš odejdi a

opusť ihned Vrabinec!

 

Dcery za muže, již budou

milovat je, rád provdám;

však tvým synům pro výnos je

ze své vůle nevydám.“

 

Pokoření loupežníci

přísahali pomstu krutou,

dokud všem tamějším z hradu

nepoteče krve z rukou.

 

Proklínali Damiána,

jeho dcery, Těchlovice…;

dvakrát, třikrát, čtyřikrát a

ještě jednou do pětice!

 

∙∙∙

 

Za měsíc a týden na to

dva poutníci lesem kráčí;

jejich cesta kam jinam než

k hradu Vrabinci se stáčí.

 

Nocleh, vlídné pohoštění

přijali, když dorazili;

však té noci brány hradu

loupežníkům prorazili.

 

Hrdlořezi ze Střekova

vpadli sem a zpustošili

veškeré, co mohli, a pak

samotný hrad zapálili.

 

Nad Vrabincem noc se snesla;

i zpěv ptáků utišil se;

skvostný hrad, jenž stával kdys tu,

v zříceninu proměnil se.

 

Všichni tolik srdcem dobří

lidé v ohni uhořeli;

či je páni ze Střekova

pochytali a pobyli.

 

Chrabrý rytíř Damián tu

vposled rukou pokynul, však

sám udatný v souboji na

život a smrt zahynul.

 

Jeho překrásné tři dcery

prchaly před těmi vrahy;

větřík tiše pofukoval –

suchý, a přec velmi vlahý.

 

Vrhly se do řeky Labe

z nedaleké zdejší skály;

utonuly, a tak navždy

životům svým zamávaly.

 

Utonuly sličné panny

v té záhadné boží látce;

na vrcholu Vrabince však

tři kříže jim ku památce.