.. o těch věcech, které jsou radostné, jen sdílené

Ukryto v pustinách leží moje srdce
Topí se v pomerančovém džusu.
Šťava stéká po bradě.
Té nejvyšší kvality.
Nazdařbůh.


Už nevnímám na pozadí pableskující růžové šmouhy těl.
Pudy buší na dveře.
Ale chtíč je utlumen.


Umělé vytvořená touha po klidu obrannou jest pouze
Toužit
Dívat se do očí a vzdychat dlouze.


Rytmus činčinelu drnči tak nahlas
Otřásaji se v základech mrtvé žlázy
Plně nevyužity neposlouchají a na povel se nevzpouzejí.


Mám doma takovou malou a hezky vychovanou je omluvou potencionalních orgií a neni důvodem k pláči
Na to jsme uz příliš rozumní a je to moc zbytečné.


Nebyl by alespoň gumicuk?




Náhražku slabou ani tu ne. Není kde nic. A divat se na klopu kalhot uz nezabírá tak jako dříve.
A vzdychat se smí jen o samotě.


Zhuvěřilost stáva se běžným okamžikem z nedostatku jiných podnětů. A intimita dá se změřit na lžičku cukru velikostí sdílení tělních tekutin.


Tady jsem.


Ta kulatá věc neni použitelná nevydává příliš mnoho tepla přesto způsobuje pnutí spolu s nimi par těch vodovodnich kanálku se samovolně spouští a chce objímat cizí ruce a dávat ústa v líce a sdílet.



Pořád doufám.
Ale už se neptám.
Proč ne.