Hroby

Hřbitov u nás na vesnici,

kde spočívali nebožtíci,

já často tam chodíval,

květiny jim zalíval



Potkával jsem tam děvečku,

jenž chodila vzpomínat na matičku,

ubohou ženu zesnulou,

já z toho náladu měl pod nulou



Pouze jeden hrob stál u dřevěného plotu,

v tmavém rohu, který vyzařoval temnotu,

její máti patřil,

nad ním kamenný kříž se tyčil



Kde táta její se ztratil ,

zůstalo ve hvězdách, dívka chce aby se vrátil,

on však stále nezvěstný,

byl to starý muž pocestný



Byla to krásná, dívka spanilá

mé srdce vždy láskou zalila,

její city ovšem jinému patřily,

a tak se duše naše, nikdy nesblížily.



I zželelo se mne duše její andělské,

daroval jsem ji své obejmutí přátelské,

ona mne odmítla, prý má jiného ráda,

však nešťastnice netušila, že čeká ji zrada.



Muž to byl vnadný, majetný

ženy o něm pravily že je naprosto skvostný,

v místní krčmě potkal Světlanu,

sotva ji spatřil, pozval ji na kus žvance do krámu.



Světlana se zahleděla,

srdce své mu darovala,

já mám smůlu, asi do smrti budu samoten,

dnes koukám na onen zamilovaný pár zklamán a zhrzen.



Dnes ráno, vesnici rozneslo se nemilé zjištění,

našel se její otec, spadl ze skály, neměl jištění,

já smuten se soucitu, kopal jsem mu hrob,

ačkoliv jsem věděl že byl to ješitný snob.



Dva hroby staly u dřevěného plotu,

v rohu, který vyzařoval temnotu,

její máti a otcovi patřily,

nad nimi se kříže kamenné tyčily



Utíral jsem ji slzičky,

když plakala u blízké říčky,

tázal jsem se kde má manžela,

on nezajímal se, byla z toho celá nesměla.



Doufal jsem v jejich rozchod,

stále s ním zůstávala i přes tolik neshod,

já začínal už to vzdávát,

samotě a smutku se poddávat.



Uběhlo pár let,

stále stejný je můj svět,

holka s ním už i dítě měla,

na mne zcela zapomněla.



Tohle je život zoufalce, jenž hroby kope sám,

nikdy mou nevěstou nebude, ruku do ohně za to dám,

bývaly časy nepřející, kdy já život si chtěl vzít,

stále netuším na co čekám, když o ní mohu jenom snít.



Dívka pozdě večer k hrobu,

uplakaná přišla v nezvyklou dobu,

já ptal se co se ji stalo,

povídala, že její dítě zemřelo.



Tři hroby staly u dřevěného plotu,

v rohu, který vyzařoval temnotu,

její máti, otcovi, synovi patřily,

nad nimi tři kříže kamenné se tyčily.

Světlana pondělního rána,

neodpověděla na hovor jejího pána,

do práce nedorazila,

brzy ke mne dostala se zpráva, že se nebohá dívka zabila.

U postele nalezena byla,

kdyby včera dříve nepřišla, ještě by žila

vedle ní lahvička jedu,

našla ji tam dcera od sousedů



Čtyři hroby u dřevěného plotu,

v rohu, který vyzařoval temnotu,

její máti, otci, synovi, a ji samotné patřily,

nad nimi čtyři kříže kamenné se tyčily.



Příbuzní její naříkali, nad nešťastnou nehodou,

to však ale nevěděli, že setkali se s neshodou,

jsem šťasten, vůbec mi to líto není,

tiše se směji, jejímu utrpení.



Konečně upřímnou radost mám,

poslední lavičku jedu v kapse schovávám,

ta je pro jejího 'prince',

otáčí se strana mince.



Stačil jeden chytrý tah,

a je ze mne utajený sériový vrah,

ze starého kostela zazvonil zvonec,

šťastného páru milostného je konec.