Krysař.

Krysař.

 

Žijí s námi, žily včera,

žily s námi, dávno kdysi.

Vždy vylézaly za večera,

chytré myši, hladové krysy.

Pod příkrovem tmavé noci

vkrádaly se do domů a spíží.

lidé si zoufali bez pomoci,

krysy tam vládly bez potíží.

Pak jednoho dne k ránu,

muž v kabátu ze sametu,

zabušil na městskou bránu

a řekl jenom prostou větu.

Jsem krysař, však beze jména,

přišel jsem k vám ku pomoci,

v tom co znám, je moje cena,

odvádím krysy, chráním před nemocí.

Šel opuštěnou noční ulicí,

v dálce hučela řeka.

U domu viděl postavu stojící,

zřejmě na něco čeká.

Ve dveřích domu dívka stála,

poprvé ji spatřil dnes,

jen lehce se pousmála,

řekl jsem Krysař, řekla, já Agnes.

Přijala ho ve svém domě,

nabídla mu jíst a pít.

Dům byl zařízený skromně,

nevadilo mu v něm žít.

U stolu ráno v krčmě sedí,

smlouvá mzdu za svoji práci.

Sám pak do prázdného džbánku hledí,

netuší, že všichni jsou to darebáci.

V dobré víře svůj slib plní,

píšťalou láká houfy šedé.

Ty houfy se jak řeka vlní,

a on tu řeku do pravé řeky vede.

Práce byla ukončena,

Krysař o svou mzdu teď žádá.

Prý to, ale, je vysoká cena,

tak mu město ukázalo záda.

Jednou večer svoji milou,

našel v koutě ležet uplakanou.

Jiný muž vzal si ji silou,

a opustil ji poníženou, pošlapanou.

Krysař znovu spravedlnost žádá,

pro sebe a Agnes svoji.

Nahlas i v duchu si pomstu spřádá,

před píšťalou nic neobstojí.

Než se vrátil, Agnes vstala,

vydala se přes most z města.

V lese chvíli nad propastí stála,

pak rychlá byla její cesta.

Tu Krysař vzal píšťalu svoji,

od domu jde do dalšího domu.

Hraje nahlas, jako v lítém boji,

běda, běda falešnému městu tomu.

Lidé z domů vycházejí,

za krysařem rosta řeka.

V hlavách jim jeho tóny znějí,

jdou a neví co je čeká.

Krysař do propasti řeku vede,

lidé jdou a padají.

Tak jako prve krysy šedé,

naději žádnou nemají.

Krysař sám teď nad propastí stojí,

byla to cesta plná smutku, bolu.

Pak do toho pekla hodí flétnu svoji,

a sám za Agnes skočí dolů.