Fikce na zadání

Už jen chléb, pití do váčku a sbalit si,
to abych hladem nepošel,
jak vlak mi jede najít si,
se svobodu jsem se rozešel.

Ach kolik roků to trápení,
kdy vstával jsem pod tíhou Tvých břemen,
kolik roků toho snění,
že v životě i léto bude,
ne jen chladný leden.

Teď už sedím ve vlaku,
a pomalu snídám,
drobky tkví mi na saku,
a z okna krvavé slunce vídám.

Kdy to bylo.. včera snad,
když ráno svítalo,
co měl jsem to za nápad a pak ruce od hlíny.

Ach hlásko..
tvé tváře barvu ztratily,
ach krásko..
tvé oči se zavřely.

To položit Tě pod strom mě napadlo,
s láskou v srdci chtěl jsem pohřbít Tě,
ale včera se to nestalo.

Tu už dnes vlakem jedu,
pod kabátem lopatu,
snad tě pohřbít dnes už svedu,
nad tvými slovy.. netápu.

Ach lásko,
jak teď krásně vypadáš,
beze slov a břemen Tvých,
které na mou hlavu už nevkládáš.

Počítám kolik máchnutí lopaty mě to stojí,
kolik hlíny a sutě pro Tebe kopám,
když rány na duši mé se hojí,
a smrt padá k Tvým botám.

Teď už půda tíží Tvé tělo,
jako Tvá slova tížila mne,
mnoho úředníků mě v kleci chtělo,
teď policista vyslýchá mě.

Vraždu z lásky spáchal jsem dnes a taky včera,
nůž do hrudi já vetknul jsem ti,
aby ani v pekle bys nezapomněla.

Teď ráno co slunce vychází,
a den z noci je vyjasněn,
já už sedím za mřížemi,
případ tvé vraždy je objasněn.