Zvolna utichla duše pergamenu
cos tiskla k hrudi v temný den
kdy břízy dýchaly v posledním tažení
kdy prosklené rámy našich duší
v tříšť jsi obrátila - v zemi otců ...
Dnes obcuješ s nemilovanými
rozpustnými v utajení čtyř stěn
mělkým hrobem kráčí duch karafiátu
a ty kropíš jej slzou nejednou
tak mizíš i s korálky hněvu
poblíž kořenů své nahoty ...
Nasloucháš hlasu samoty v tichu
doutná, leč brání se vzplanutí
však sladce hledí skrz tvé srdce
z úkrytu drží řeč libozvučnou -
mudrcům že až duše pergamenu
prozradí taje mizení večernice
zmizíš navždy ...