Cvičebnice

Učebnice na stole ležela,

Slova v ní moudrá a půvabná,

Úplně nová, nepopsaná.

Stála tam bez povšimnutí,

Učitelé přehlíželi ji,

Studenti ignorovali ji.

Jednoho dne žák uchopit se ji odvážil,

Vyzrálý a chytrý to jinoch,

Studovat začal a nová slova objevil,

Pochopil, co dříve nepochopil ani hroch.

Objevil talent svůj,

schopnost a nadání,

zbraň a varování.

V tom ho něco strašného postihlo,

Kniha z jeho očí sešla,

A mysl v nevědomost přešla.

Člověk se již nikdy z hlouposti neprobudil,

Kniha zapomenuta byla,

…

A tak balada skončila hloupostí lidskou.

„A proto nezoufej, otevři mne a prozkoumej,

Sice mluviti neumím, ale jazyka tě naučím.“