Balada o Stínech

Tvé rty jsou mým chrámem,
v nich šeptám jména bez hlásek,
slova, co nikdy nehasnou,
jen v těle hoří plamenem.



Jazyk olizuje prázdné fráze,
město je hluché, když šeptá stín,
z čirého hlasu pálí mráz,
vepsán v kůži – v hladový rým

Dotkni se písmen, jenž vlní se v dechu,
jako krev se lije skrze vzkazy,
nikdy nedostaneš odpovědi,
protože černé prsty tisknou větu
hluboko do větru.



Hraješ si se mnou – v jazyce hřích,
jazykem z jantaru, šepoty svádíš,
melodie chvěje se na hraně slov,
než je vyrveš, než je vrátíš.

Věděl jsem dávno, že chladné není,
co jednou vznikne a jindy zmizí,
každý zvuk je jen tvar v oslnění,
přísaha myslů, než smysl se vzpříčí.



Ukaž mi tváře, co skrýváš v rýmech,
až jazyk mi popálí hrany tvých vět,
budeme psát v kůži a odrazech,
až ústa se vpijí do souvětí zpět.

Kde slovo končí a tělo se svíjí?
Kde ruka začíná křičet?
však mezi řádky hoří stesk.


Až poslední věta skloní svou hlavu,
a v křiku se rozplyne ozvěna vět,
zbyde jen pergamen našich těl,
co mlčí – a přesto píše (náš) příběh.