Kdo by nechtěl kousek sýra

Svět je jen cirkus, kde platíš dechem,

osud ti šepotá: „placebo kapsle z Číny.“

 

Mám tě rád, nebo si to jen namlouvám?

jen blázni doufají, že jim zůstává.

 

Něžná symbióza mezi tichem a strachem,

vždycky jsi chtěla víc než objetí prachem,

dotyk rukavic, kdy pocity chcípnou v zemi.

Jsem velký, silný, tichý člověk, nebo stroj?

 

Řekni mi jen, že nejsi simulace,

že stačím být tvým pevným snem.

Dva stromy své kořeny spletly,

ale půda je suchá a listy shnily.

 

Touha je jen chemie, libido v akci,

Freud by se smál na frekvenci 5G.

Snažím se najít smysl v abstrakci,

Freud by řekl: „Všechno je jen sex!“

ale já myslím, že to spíš smrdí pastí na krysy…

 

Miluji tě… nebo jen to jen reflexe?

Máme svobodu, tak ji propijem,

říká Sartre, ale Platón řve: „Chceš objetí?

Tak zkus ten polštář na dece.“

 

Hledám význam v doteku, v slově, v pohybu,

ale svět se směje – jen statická chyba v obvodu.

Touha, chtíč, láska? To jsou jen akcie,

které kolísají podle nálady ekonomie.

 

Chceme spojení, ale bojíme se blízkosti,

Snad nejsem jen produkt hormonálních změn.

 

A když padám, řekni mi jen,

že stačím být tvým pevným snem.

Dva stromy své kořeny spletly,

ale půda je suchá, listy shořely.

 

Prý je láska rituál, posvátná oběť,

proč tedy hledáme smysl v chaosu slov…

(když víme, že Země skončí v ohni a prachu?)

 

Tak když padám, řekni mi jen,

že vesmír je absurdita a já tvůj fenomén.

Dva stromy své kořeny spletly,

snad nejsi jen iluze, která zmizí na světle.