Moudrost na objednávku

Na úpatí, kde listí spí pod tíhou ranní rosy,
pavučina, stříbrný vál, se chvěje v tichu bez otázky,
srna mlčí v kořenech skryta, zrakem oblohu si prohlíží
a ví, že odpovědi rostou tiše, jako mech na kameni.

Za ní se les jak chrám rozestírá – klenba z borovic a kapradí,
na větvích tancují stíny havranů a houby pějí pekelný chorál,
v dutině stromu žije starý rys, co pamatuje požáry i zrození,
na mýtině, kde skřivan tesá do vzduchu jako kaligraf,
se objeví poutník v plášti ze slov a kapsách plných emocí.

Z knihy mu vypadne list – ne dubový, jen potištěný modrem cizím,
šeptá do větví: „Chci moudrost, rychlou, lesklou, pro všední den.“

Odpoví mu jelen s parožím z oblak, jenž se noří z kapradí:
„Moudrost? To není jelení stezka, to je pára nad jezerní hladinou.
Je to sůl v ráně vlka, když se měsíc táhne zpět za horu.
Je to slina sovy na kostech myší, co v sobě nesou celou zimu.“

„Na nebi krouží káně – prorok, co nic neříká, jen vidí
jak vítr ve vysoké trávě k tanci nabádá,
přehazuje slova, mění je v semena a ty rozsévá dál
těm, jenž poslouchají; jenž tancují v objetí února.“

Poutník dále naléhá: „Snad by se dala objednat –
jako mléko, jako seno, jako včelí vosk z farmářova pultu!“
A lípa, jež slyšela celé století v prasklinách své kůry,
zavrzá tak, že pukne puklina světa a vylije se výsměch.
„Objednej si ji tedy,“ zašustí listí, „nasaď si brýle z pavoučích nitek,
napiš si žádost lesu, vyplň formulář v kořenovém systému.

A za tři pracovní dny ti přijde moudrost balená v lýku –
s razítkem jezevce a pečetí z vosku od včel, které už neexistují.“

Tu poutník ztichne, kolena v kapradí, čelo orosené mlhou,
a mezi trsy jitrocele si povšimne
— poprvé —
že svět mu odpovídal stále…

Z hor se nese zpěv skal, jak kameny sní svůj čas,
pole se vlní, jako věty bez interpunkce,
a moře na obzoru pomalu rozplývá horizonty –
tak, jak to umí jen moudrost, jež nenáleží nikomu.