Již více… Mudrc a květ

Nad hory, nad lesy,
bez obětí, bez polibku,
v duchně z kamene,
žil velký mudrc, jenž neznal pramene.

 

Beze jmen a bez vin,
v očích popel a v srdci stín,
roky, jak kořeny hlouběji ubíhaly,
každý dech byl bolestí, plynoucí ze skály.

Byl mudrc — snad, či jen vyhnanec snů,
jež popel na chleba sypal si.
Lásku měl za jed, jenž pálí v rány,
nechtěl být více hříšný, slabý ani zraněný.

 

- Již více, nechtěl být člověkem -

 

Zlato si schovával do pavučin,
v chladné jeskyni, kam nesmí čin.
Teplo mu bylo výsměchem barev,
však svět byl tichý — a on v něm, dřevěný.

 

když slunce se pralo s mrazem,
co z lístků kradli si navzájem,
z větru se zrodila květinka malá,
z oblak a rosy, co půlnoc si přála.

 

Jemná a s vůní, co zlobení zjemní,
červená jako dech, jako kvítek jarní,
vtrhla se mu v svět, jako slovo v modlitbu,
prolétla jeskyní, zpívala o citu.

Mudrc ji spatřil — a dech se mu lámal,
jak strom, když vítr mu kořeny zmáhal.
Hleděl, jak třese se ve vánku cit,
jak svíce v chrámu, co nestojí nic.

 

Nazval ten pocit — Láska? Snad blouznění!
vždyť teplo je jen jed, co se nikdy nezmění.
Jenže květ jasně zářil, šeptal mu z dlaně:
„Život jsi měl — teď chutnej tanec ohně.“

A tak ji nosil, jako dívku svou v snění,
ve vlasech slunce, v těle kamení.
Hovořil s ní šeptem, rty plnými prachu,
jako by se víc bál, nežli toužil po strachu.

Avšak srdce, jenž dlouho spí v popelu,
neuneslo to jaro v těle kostelů.
Květ mu šeptal, že každý den vadne,
že jeho dech již více nevládne.

 

- Již více, nechtěl být mudrcem -

 

Lístek se vznášel, jak ve větru drak,
věděl, že zázrak rozplynul se v oblak.
A když jí podával poslední doušek,
zastavilo se v něm — srdce všech zkoušek.

Našel ho les — jak kámen, jak hlína,
na prsou květ, a místo duše zemina,
rozkvetlé růže, které tolik milovala,
však láska ho o život připravila.

 

Mlhy ho vedly, jako dým z tichých břehů,
do větví smutku a do korun snů.
Smál se naposled — snad i plakal,
když pochopil, že láska je jako blesk.

 

- Již více, nechtěl okvětní střevíce -

 

Z čista jasna, z nebe vítá,
okvětní lístek znovu duši přivítá,
Mudrc nalezen pak, zázrakem stane se zas,
v údolí pod jadranem promne si oči ďas.