Hranostaj

 

Kráčím lesem noci věrný

beze svíce, bez lucerny;

tiše hledím do prázdnoty –

stejně prázdné jak před lety.

 

Chorý podzim deštivý je,

zřídka slunko navštíví jej;

kus opodál stojí cosi,

a tak vyptávám se: „kdo jsi?“

 

Ozvěna mi odpovídá;

zvolna den se rozednívá;

odpovědi nedostávám;

den za nocí poostává.

 

Kráčím nocí srpku věrný

beze svíce, bez lucerny;

přede mnou hvozd černočerný;

jasnou temnotou se brodím.

 

Na pár vteřin spočinu, pak

přicházím na lesa okraj;

v oka mžiku spatřím tvora –

na kameni hranostaj!

 

Hranostaje, ptám se jeho,

záhadného, tajemného –

s listovím si pohrávaje –

táži se ho, hranostaje.

 

S přísnou tváří ve popředí

bílý přízrak mlčky hledí;

klidně leží a čas běží,

na tom mu však nezáleží.

 

„Hranostaji, ptám se znovu,

nerozumím tvému slovu;

hranostaji, v jedné větě –

bledý tvore, táži se tě!“

 

Kráčím nocí bludům věrný

bez svíce či bez lucerny;

hledím tiše do prázdnoty –

stejně prázdné jak před léty.