Balada vodní

Vodním svítkem proplouvaly

čtyři rybky; sbohem daly

jemu – ony zahynuly;

jejich dny žel pominuly.

Jedné bezebranné tílko

leží nehybné si na dně

s ploutvičkami strhanými –

v póze nikterak však ladné.

Další k němu rety shlíží;

třetí vznáší se v hladině;

plavou, ach, tak ponevinně –

starost žádná je netíží.

Oné noci coby za dne

čtvrtá rybka žalem zhyne –

jako když květ máku zvadne;

s boží vůlí náhle splyne.

„Nevesely, truchlivy jsou

teď ty širé vodní kraje,

neb si tu již rybka žádná

s jinou nikdá nepohraje.“

Jejich duše rozptýlí se

ve veškeré a jediné,

v němž je nutno zániku, však

jiné z něj se zas vyvine!