Život můj a život tvůj

Nakonec mě však dostihla…
Od mého zjištění, že navždy zůstanu sám, jsem byl ještě horší než dřív. Teď už se mnou nikdo nechce pracovat. Dřív ti lidé alespoň neutíkali. Tehdy mi to bylo jedno a dnes už taky. Jen si občas říkám, že by mi Ona vynadala. Jsem totiž jako spráskaný pes…
Můj den vypadá tak, že celý den pracuji. Jsem zarostlý, nevrlý a v případě, že někdo něco udělá špatně, ihned se rozčílím. Jsem nesnesitelný…
Když náhodou skončím doma, sedím u televize. Ve skutečnosti mě nic nezajímá. Pořádně se na ni nedívám. V poslední době už ani moc nejím. Jeden kamarád si všiml, že jsem zhubl. Respektive myslí si to. Já tomu nevěnuji pozornost. Chléb mi chutná jako pšenice. Voda mi s obtížemi protéká staženým hrdlem. Jsem duševní chudák…
Ale ne pro dnešek. Dnes jsem se konečně rozhodl s tím něco udělat! Doma nemám ani ň k jídlu. Musím někam pro něco dojet. Nejlepší asi bude Tesco, neboť mají no stop.

Milý deníčku,
vybrala jsem si práci, v níž nemám naprosto žádnou šanci na přežití. A to práci pokladní. Neznám nic horšího! Během školy si chci totiž něco přivydělat. Jenže jak může člověk něco vydělat, když mu neustále chybí peníze v pokladně? Jsem neschopná. Jsou to sice drobné… Ale i tak!
Celý den sedím a pípám. Pípám pak i doma. Pípám všude. Zdravím každého, kdo v mém okolí promluví. Dost často děkuju každému, když mu něco dám. Nádhera…
A pak? Potkávám samé známé. Tuhle ke mně na pokladnu přišla bývalá spolužačka ze střední. Kdo by to byl řekl. Úplně jí čouhala z očí zvědavost…
A pak bývalý spolužák… Že prý pracuje, brigádně samozřejmě, v mikrobiologické laborce. Byla zrovna neděle, a že zrovna uzavřel laborku a ještě si chtěl nakoupit. Z jeho úst doslova kapal jed! Tuhý jako sirup! Kdybych byla jiná, tak bych se asi rozplakala…
Ale co. Zas tak příšerné to taky není! A z toho svého citového kolapsu jsem se snad taky vylízala… Dostala jsem chuť na změnu… Šla jsem tedy ke kadeřnici, nechala si stáhnout černou barvu a nabarvit se na zrzavo… Takovou tu liščí zrz. Docela mi to sluší… Je to prostě jiné…
Víš co je největší problém na pokladně? Když tě tam někdo nějakým způsobem rozhodí… Pak se nemůžeš dát dohromady dokonce směny. Nemůžeš odejít… Nemůžeš nic.
A proč o tom mluvím? Protože u mě byl On! Ondřej. A tak se stalo, že jsem byla doslova a do písmene rozklepaná, nervózní a velmi nepříjemná. Divila jsem se, že mi nechybělo v kase… Nedokázala jsem se soustředit!
Stál v mé frontě s nákupem tak na 3 měsíce, plným samých dobrot… Čokolády, drahé sýry, šampaňské… Úplně jsem viděla, jak popíjí šampáňo s nějakou dlouhonožkou ve vaně…
Jak by ti bylo? Asi jako mě… Byl bys nešťastný. A navíc mě nepoznal. To byla největší rána! Převzal namarkovaný nákup. Zaplatil, přičemž se dotknul mé ruky a naše oči se střetly a on odešel… Ještě chvilku pak stál u pokladny a skrz brýle studoval účet, přičemž se opřel o vozík a odjel… Po několikáté. Z mého života.
A já se znovu ponořila do temnoty smutku. Znovu jsem proplakala celé noci. Prosila hvězdy o zázrak! Vyhlížela ty, co akorát padají a přála si nemožné… Takové zoufalství to bylo… A sále je…