Balada dubnová

 

Kráčel chlapec cestou svojí,

zahlíd dívku podél stěny;

v mžiku jak kůl v plotě stojí,

jejími vlasy okouzlený.

 

Osloví ji bez váhání;

v duchu se jí tiše klaní;

pochopí on z čista jasna,

nejen tváří ona krásná.

 

Už tehdy chlapec dobře věděl,

že ho k dívce cosi táhne;

když tu jednou, hleď, ten předěl –

jeho srdce po ní prahne.

 

Přátelství, či cosi více?

Teď už si byl zcela jist;

každým dnem po ní toužíce –

stačilo jen jí to říct.

 

Ta chvíle přišla celkem brzy –

první duben – žertů den;

žádný smutek, natož slzy –

vztah záhy v bytí uveden.

 

A tak chlapec našel dívku,

ona jeho našla též;

netřeba žádnou vysvětlivku,

jeden druhého navždy střež.