Balada červencová

 

Samoten hoch v koutě sedí –

nad svou milou přemítá;

celičký den ke zdi hledí –

mysl steskem opitá.

 

Vevždy při myšlénce na ni

těžkou hlavu v klín svůj skloní;

jeho srdce každou chvílí

tluče, naříká a kvílí.

 

Přišlo ticho, předzvěst bouře –

blesky bijí, hromy hřmí;

šeptá sobě v stínu kouře:

„lásko moje, vrať se mi“.

 

Nad městem když zhasla svíce,

vzhlédnul, upřel k nebi zraky –

modrá luna, ni denice –

souhvězdy a šedé mraky.

 

První den i další přečkal,

týden, druhý dostavil se;

jako by čas urychlil se –

milé své se opět dočkal.

 

Dívka jemu vrátila se

z cizích krajin dalekých;

šeptne jemu polohlasem:

„společně až navěky“.

 

Netrapte se, lidičky, když

drahý se vám odcizí, neb

miluje-li jako vy jej,

skutečně ni nezmizí.