Exhumace

Exhumace

Když mne potkáš,
děláš jakobys mne neznala,
a právě proto,že mne znáš.

Posíláš mne pro modrý z nebe,
že si nezasloužím tvoje bytí,
protože tě moje sere,
však nejsi více než luční kvítí.

Tvý oči jak chladný oblázky,
ústa jak hraniční linie
a přec zbytečné otázky
a odpovědi,na které se ptáš.

Mažeš slovy svými
mi medu kolem úst
vytahuješ moje stíny,
strachy mé necháš růst.

Ne, to není obleva,
kterak se z jara vyčkává,
jen žluklá je tvá poleva,
tichá a horoucí je má poprava.

Stejně je to o tom,
proprdět se ke štěstí,
zapomenout, co přijde potom,
v objetí přijmout všechny neřesti.

Naděje umírá první!
       A dost bylo eufemismů!