Blízko, přesto daleko

Sedím a píšu z lásky vyznání,
než telefon zavibruje v tichém zvonění.
Mám ti poslat text a k němu připojit pár veršů?
Napsat, jak s tebou bylo krásně, jako v bezčasém verši?

Jak ti říct to při pohledu do tvých očí,
když tvoje krása mě pokaždé zaskočí,
a mé srdce se zastaví?
Ale tebe nemám — a nikdy mít nebudu,
proto o tobě jenom každou noc sním.

Proto píšu tyhle básně,
abych nezapomněl na vše krásné,
jak bych chtěl v tvém objetí být,
neprobudit se, v tvém snu navěky žít.

Jak moc tě mám rád, to nikdo neví,
možná snad ty, ale nikdy ti to nepovím.
Tvá krása mi dech bere, tvůj smích je klenot,
zatím nemám důvod přestat psát, i když jednou... možná.

Teď však usínám a nechávám tě v snech svých,
vzdálenou i blízkou, stejně netuším,
jak se posunout dál..