Zordana a Radomil.

Ó Zordano kde jsi?

Tvůj otec tě ukrývá na jednom

ze svých pěti hradů.

Tak zlý je, podlý

jak klubko jedovatých hadů.

 

Já Radomil hledám tě dnem i nocí

sám, družina odjela,

já sám bez pomoci.

Chtěl bych být s tebou.

Ve tvém klíně.

Únavou padám

jak ránem po těžké kocovině.

 

Můj kůň už schvácený tou dlouhou jízdou padá.

Věřím a doufám,

že stále mě máš ráda.

 

Vzpomínáš? Jako děti jsem si hráli

na schovávanou v našem parku.

To dávno bylo,

však mě by se to znova zalíbilo.

Jen nevím kde teď jsi má lásko.

Schovaná na vždy?

To ne, já hledám a najdu tebe.

 

Chladnou nocí bloudím, 

ten chlad do rukou i nohou zebe.

Dej mi jen malé znamení.

Jen malé světlo v dáli

kde hledat tě mám má Zordano.

Má lásko.

 

Projezdil jsem širý kraj

ptal jsem se na tě všude,

na hradě Rýznburgu i Sovím já už byl.

Tvůj otec mi tě přislíbil,

pak porušil své slovo.

 

S bohatým Vilémem z Brašova

tě prý už téměř zasnoubil.

Zordano, má lásko, žiješ-li

tak pošli třeba pírko holubí, 

čekám a doufám, 

věřím, že než mě smrtka zahubí

já najdu tě

a už budem stále spolu

v loži, i u jednoho stolu.

 

Má Zordano, má lásko krásná...