Balada o dívce

Jednou dívka u studny seděla

do modrobílé hladiny hleděla

u studánky staleté při plotu

smáčela si pláčem svou botu

„Pospěš chvíle, hladinu zčeř

otce se neptej – jen matce věř

skály už chladí, slunce klopýtá

milý zradil, smrt ke mně zavítá

Hle! Slyším již kroky – stín už se blíží

ostrý zrak cizince na mě z výšky vzhlíží

ach! Můj milý přišel a ruce mi podal

spasil mě láskou, co nikdy jiné nedal.“

x x x

Na kraji propasti studánka stojí

bolesti lásky všem milencům hojí

dívka když pohlédne na minulou vizi

studánky není již – vše dávné zmizí