Děva lepá roní slzy

 

 

Pláče dívka rujná v temnu lesní noci,

přemáhá v útrobí zlé beznaděje pocit. 

Ó já hloupá nectím bratru dobrých rad, 

proč já vyrazila na ten opuštěný hrad! 

 

Proč já tu nahá na kameni ulehám,

smilné svody klína svého poslouchám?

Ten šeptal, “nebuď líná a zažeň splín,

dopřej si šuku mocně, potěš zvadlý klín! 

 

Tvuj milý radš v krčmě v kostky hrál,

než by dívku svou milostnicky obdělal!”

Proč já, slyše svého klínu vlhkých rad, 

odešla v místo rozkoše, kde spává had. 

Tam luna budí v hajném křeč a lítý třes, 

jež v ženách cudných budí strach a děs.

 

Pochva zradná ji praví hlasem rozkoše: 

"Zažeň strach, shoď šat a zuj galoše, 

sehni se a vystrč mě světu, jako kremroli,

jsem mladá a v sobě snesu řádit cokoli!"

Temnopán hradu nesvede tím pohrdat, 

jistě ví jak pannu chtivou řádně .... uondat.

 

A nyní..  och předlouhé to noční hodiny,

tisknou ji pracky silné, plní všecky dutiny, 

vzdychá pod tuhou vládou žilnatého pyje,

jež její líbezný rozkrok s razancí kance ryje. 

 

V uších zvěře divý ryk a slastné mručení,

bezoddešné v její bledé tělo tupé bušení,

Uleva? Jen co luna zahalí se do oblak.

Bodejť by ne!  V lásce ji školí mrdodlak !!!