Sojka

 

V mladém háji, v bukovině,

jak to v lese občas chodí,

mladá dívka ve svém klíně, 

hostí pyj, jež rozkoš plodí.

 

Muž je znalý tajů ženy,

dívka nahá slastí vzdyše,

prsy v rukou polapeny,

pyj puklinou mizí v břiše.

 

Jirsa, uhlíř od Spáleného vrchu,

souloží Čermákovu Máří,

slehli, konaje šestého hříchu,

beze slov, se chtivě páří.

 

Dílo upocené se jim daří,

jak červi v hrabance se vrtí.

Krev chtíčem se jim vaří,

žena muži stehny boky drtí.

 

Sojka vzkřikne jasným hlasem,

v listoví třepotá se tílko ptačí.

Muži ztuhne tělo čirým děsem,

ku konci milostné lopoty to stačí.

 

Tvář zesiná a oči zpopelaví,

dívčí vnadné tělo pouští,

vstává a ku popravě se staví,

a sojka křičíc sestupuje z  houští.

 

Děva hledí strachem dusným,

jak Jirsa stále k lásce vzrušen,  

s pyjem žilnatým a plným,

v křiku ptáka děsem dušen.

 

Zakřičí a sletí k muži níže.

Pták usedá na žilnatém údu.

Strach uhlíři nohy k zemi víže,

 a milenci zřou na pernatou zrůdu!

 

Sojka do trčícího pyje dráp bodá.

Jak děsivý a zlý to věru zjev! 

Zobanu se měkké maso snáze podá,

a z pod pařátů prýští rudá krev.

 

Rosen potem bez pohnutí stojí,

a sojka v prýštíc krvi jeho pyje, 

smáčí zobák a blaží se krví. 

Marie v dlaní tiše kámen skryje.

 

Děvče mrhá výjev, ze kterého mrazí.

Mrští kamenem a mine tílko ptačí! 

Však kamen muže v boku srazí,

klesá a to k odehnání krvesaje stačí. 

 

Zlobný křik divého ptáka mizí,

a muž s pyjem jako rudý svíc,  

leží jako kdyby mrtvý byl a cizí

avšak v pláči tichém kryje líc.   

 

Nahá dívka nad milencem se sklání,

proč ten pták měl na tebou moci? 

Uhlíř Jirsa krvácení údu chabě brání,

dnes nebude mít nikdo klidné noci.

 

"Ach,  dostihla mne metla boží,

ja kdys dívku z města miloval.

Ona s uhlířem sléhala v lesním loži,

a já ji láskou opijel a rámě objímal.

 

Ona se mnou obcovala zdatně, 

a matka sledujíc ji jako tmavý stín,

dosthla nás jednou ve víru vášně,

vyslovila kletbu v zajetí  zlých slin."

 

“Ty zvrhlice nevděčná, zakrytá vějířem! 

Já krášlila tě sametem a krajkou,

a TY tu sléháš s umouněným uhlířem!

Zradila jsi! Staniž se krákavou sojkou! 

 

A tak stalo se a v lese se ztratila,

ta  krasná dívka v těle ptačím.

Ja slíbil ji srdce své o ona pravila,

že do pěti jar ji zradit stačím.

 

Pravdu měla a proroctví zvítězilo,

její zloba pravou je a to je můj trest.

Že vezme si to, co ji život zkazilo,

 že můj pyj, navěky jejím bidlem jest.