Příběh jedné noci

Příběh jedné noci

Kuje kovář kuje,
rozžhavený kov,
do ohnivé sluje,
klade zlatých ploch.

Kuje kovář kuje,
zatím nemá tuch,
co za šperk zpracuje,
co ohnivý kruh.

Po cestě jede tmavý vůz,
loudá se, vrže, klapy klap,
v něm dávno vdaná nevěsta,
i kočí ženatý chlap.

Den už se chýlí ke konci,
houpe se vozík, houpy hou,
schoulené stíny na voze,
čas zastavit nemohou.

Ženuška s šátkem na hlavě,
má lehnout v cizí posteli,
na kozlíku muž shrbený,
vítr v listech ševelí.

Kuje kovář kuje,
vítr zvedá prach,
jiskry pohazuje,
zpívá v puklinách.

Kuje kovář kuje,
z tváře kane pot,
oheň rozdmychuje,
zlaté výhně plod.

Ženuška kráčí alejí,
povzdechy kroků, křupy křup,
vozík nechala za sebou,
soumrak slaví svůj výstup.

Rytmus kroků plyne dál,
kolem ní strážci javoři,
svěží vzduch mízu rozproudí,
hrdost v srdci podpoří.

Na konci cesty světýlko,
už čeká hořký společník,
kráčí dál stíny pod stromy,
k obzoru, kde vrata ční.

Kuje kovář kuje,
zlatý přívěsek,
práce pohlcuje,
do noci kousek.

Kuje kovář kuje,
v očích plane žár,
dílem probuzuje,
přání bezbožná.

Dívčina došla ku bráně,
ta zavrzala, vrzy vrz,
a vešla dovnitř do statku,
a vešla v děsivou tvrz.

Už na ní čeká v světnici,
k pasu rozňatou košili,
odloží láhev kořalky,
a jdou vedle k posteli.

Měří se oba pohledem,
jako dva vlci divocí,
on první pojde k pelesti,
a ona sfoukne svíci.

Kuje kovář kuje,
ruce zmazané,
horko unavuje,
tělo zpocené.

Kuje kovář kuje,
od ohniště zář,
klenby osvětluje,
kuje dál kovář.

Statek ve tmě tiše usnul,
hvězdy jsou vidět jasněji,
tichem se nářek rozlehne,
dívka běží alejí.

Běží bosa, celá nahá,
závoj vlasů vlaje za ní,
bělostná v temné aleji,
podobna bílé lani.

Na návsi rybník zrcadlo,
chechtá se, cha cha hnusný skřet,
v rybníce mezi lekníny,
víc o jeden bílý květ.

Mladý kovář dokul,
kříž ukrytý v kruh,
na nebi rozetnul,
úsvit zlatý pruh.

Umyl kovář ruce,
vyšel ze dvora,
kol rybníka chlumce,
lidí z kostela.