O krok blíž

Byl vlahý letní večer,
pár dní od mého odchodu.

Zamilovaná do jiného,
věříc novým snům,
lžím,
kterými se nechávám unášet.

Věřím,
znovu,
po dlouhé době,
zaslepená.

Nakonec opět zrazená,
tak jako kdysi,
jako vždy,
příliš odevzdaná,
příliš věrná,
bláhová,
svá.

Věříc už jen sama sobě,
ale méně než dřív,
v sebe samotnou.

Poprvé cítím,
že chci být sama.

Zapomenout?
To ne..

Chci si uchovat všechny šrámy,
jako památku,
jako bezelstnou předpoveď,
přísliby dalších dní.

Chci odpočívat,
alespoň chvílí,
přemítat,
hledat,
tak jako dřív.

Oddechnout si předtím,
než zase začnu,
něco budovat,
kousek po kousku,
s nadlidským úsilím,
a opět (i když doufám v opak),
dychtivěji než ty..

Dny plynou,
snažím se dýchat,
nevnímat pocit zrady,
viny,
co já vím?!

Zkouším být šťastná,
sama za sebe,
sama se sebou,
jen jako člověk,
vyjímečně,
ne jako prostředek něčího uspokojení.

Dny plynou,
proud času mě míjí,
a mě to moc nejde,
stejně jako dřív,
bez stability,
bez zázemí,
na všechno sama.

Proplouvám,
chci žít,
ne přežívat..

Příliš romantická,
příliš jiná,
tahle doba mi nepřeje,
tenhle svět se mi nehodí,
tady si nevyberu,
možná, dojde mi,
ani nechci.

A pak,
jednoho dne,
se to zlomí,
jak už to tak bývá.

Tvůj úsměv změní chod mých dní,
nenadálé,
bláhové,
nemožné?
To ne.

A já,
miluji tvé oči,
tvá ústa,
a doufám,
v to, čemu věřím,
tomu, čemu chci,
a přesto, přese všechno,
tě neznám.

Jsi cizí,
na hony vzdálený,
Bůh ví kde.

Nevím co říct,
ale něco mi říká,
že mám,
že bych měla,
že chci,
něco udělat.

Posílám úsměv,
nic víc,
nevím co říct,
ruka jde sama,
odesílám,
ani nedoufám v odpověď,
přistihnu se.

Už jsem si zvykla,
zvykla na odmítání..

Je to rychlé,
cítím se trapně,
poprvé netuším,
jak a co říct,
jak se obhájit.

Pak to jde samo,
opět se směji,
už mám proč.

Lákáš mě,
voníš mi,
a já bych chtěla,
alespoň kousíček tebe,
jen a jen pro sebe.

Zveš mě,
já nemám čas,
odmítám.

V tomhle jsem panna,
moc to neznám,
skryju se za hradbu smíchu,
rozpaky mizí.

Líbíš se mi.

Jsem o krok blíž,
snad, možná,
ale nevím jakým směrem,
k čemu,
ke komu,
či kam.

Nechci být zklamaná,
znovu už ne,
jsem obezřetná,
opatrná,
zpola ve své ulitě,
znovu odmítám,
i když bych chtěla,
a moc..

Jsem ale plachá,
stydlivá,
málokdo to ví,
málokdo mě zná,
málokdo tomu věří.

Dny ubíhají,
jsi mým společníkem,
uznávám, že skvělým,
rádcem,
potěšením,
jen ne milencem.

Když tu nejsi,
stýská se mi,
hledám tě,
čekám,
nakonec,
když už nedoufám,
objevíš se.

Stále tě neznám,
uteklo tolik dní,
týdnů,
měsíců,
já bláhová!

Hlodá to ve mě,
něco mi říká,
opět jako dřív,
že mám,
že chci, to především,
odhalit pravou podstatu věcí,
být statečná, hrdá,
je čas..

Omlouvám se,
sama sobě,
v duchu tobě,
za svoji bázlivost,
za svoji hloupost.

Domlouváme se,
nakonec to padá,
kvůli mě,
ale ne mé chybě,
omlouvám se,
mrzí mě to, netušíš,
jak moc.

Píšeš mi řídčeji než dřív,
a tak trochu jinak.

Nakonec,
když to nejmíň čekám,
přijde pozvání,
já ale odjíždím,
nebudu tady,
nejde to odložit.

Snad až se vrátím,
že bych konečně,
kousíček štěstí,
mohla mít.

Věci se mění,
velice rychle,
skoro nestíhám,
jindy pohotová,
bystrá.

Náhody,
které člověk nečeká,
které mění,
chod všedních dní.

Přesto,
mé myšlenky patří i tobě,
ale už mě to táhne,
jiným směrem, pryč.

Nechávám se unášet,
plavu,
taky jednou po proudu,
ne proti.

A stále tě neznám...

Jsem doma,
ozýváš se,
jásám,
překvapená.

Spravuji tě,
řeknemě pár vět,
mlčíme,
ty se loučíš,
na velmi dlouho,
ale neříkáš to,
vím to až teď,
chápu to.

Bolí to,
myslím na to,
poměrně často.

Ale jsem jinde,
neměla bych,
nevím,
to je právě ono..

Čas stále uhání,
nelítostným tempem,
dny mi splývají.

Hraje si semnou,
zkouší mě,
měla bych být šťastná,
ale nejsem,
něco tu není,
něco tu chybí,
kdo ví.

Utíkám,
zpátky k tobě,
pod ochranná křídla,
už nechci,
nemohu,
takhle dál.

Chci tě znát,
je čas, už dávno je,
nastupují činy.

Stvrzeno,
až se divím,
mám radost,
zároveň obavy,
strach,
snad i trému..

Trvalo to dlouho,
představuji si tě,
snad tě poznám,
přemýšlím,
zastavuji se,
váhám,
sotva dojdu.

Vidím tě,
poznám,
ï když tě neznám,
a najednou vím..

Zklamání,
přijde záhy,
snad mojí vinou,
mojí chybou,
role se prohazují,
teď spravuješ ty mě.

Mám nutkání,
měla bych odejít,
už se nevracet,
pro co jsem sem šla?
Já bláhová!

Ale neudělám to,
nechci,
teď už to vím,
vydržím to,
doufám.

Něco mě nutí,
možná mé vlastní já,
vše je jasné,
chci bojovat,
snad i budu..

Neumím v tom chodit,
tohle není pro mě,
nerada hraji druhé housle,
ale chci prohrát?

Přesto jsem nesvá,
mám jít opět proti proudu,
je silný, nevím jak moc,
ale už ta změna,
pro mě vlastně stereotyp,
třeba to zvládnu,
nestarám se,
jindy ohleduplná.

Dny pádí,
střídá se to,
výčitky s radostí,
slzy se smíchem,
dny bez a s,
moc jich není,
uznávám,
ale snažím se,
vytrvat,
být trpělivá.

Už se mi neozýváš,
teď je to na mě,
ty to víš,
a moc dobře..

Pokoušíš mě,
hraješ si semnou,
zmítaná,
a já se nechám,
kvůli tobě,
kvůli sobě,
to spíš..

Někdy mě děsíš,
někdy nutíš k pousmání,
jindy k pláči,
jindy zas k bláznivému smíchu.

Někdy je to snadné,
jako dýchání,
jindy nad mé síly,
jako kameny v kapsách.

Pochybuji,
uzavírám se,
opět se směju,
dny plynou...

Ztrácím víru,
bojím se,
očekávám,
nechci se zamilovat,
ale už je tu vazba,
silná, i když jen pro mě.

Uvědomuji si,
potřebu,
nutkavou touhu,
přátelství,
lásku,
chtíč,
pokušení,
to vše v tobě hledám,
a nacházím..

Bohužel,
Bohu dík,
kdo ví?

A přesto,
nemohu,
nevím,
neumím?!

O krok blíž,
ale opět ta otázka,
k čemu,
ke komu,
či kam?