Ještě pár minut mám

 

Ještě pár minut mám

 

 

 

„Jen tak mě nepřinutíte vstát..

 

Leda by se našla nějaká děvka,

 

když mi ještě poslední útěchu chcete dát.

 

I s knězem mi běžte do háje,

 

nedělám si iluze, že dostanu se do ráje..

 

Už od mala se mě snaží si peklo koupit,

 

snad mě ďáblu, otče, nechcete uloupit?

 

Když už jste tedy nakonec tady,

 

povím vám, proč stavím se světu zády.“

 

 

 

„Už jako maličký světa jsem se bál.

 

Před vánoci se mě nikdy táta nezeptal

 

co bych si vlastně přál.

 

Místo toho mě zbil a deptal..

 

Máma začala drogy brát,

 

každé ráno sjetá a neměl jsem kde si hrát.

 

Aby aspoň nějaké dluhy mohly se platit,

 

abych nemusel střechu nad hlavou ztratit,

 

začala si cizí chlapy do obýváku vodit.“

 

 

 

„Jasně, otče, takových případů je spousta,

 

pro mě teprve v osmi přišla největší sousta.

 

Oba rodiče, jak bych měl jim asi říkat,

 

a nebyl před vámi sprostý.

 

Do školy jsem sice chodil jen málo,

 

přesto nejsem až tak prostý,

 

jak by se čekalo.

 

Budu jim tedy říkat rodiče.“

 

 

 

„Protože potřebovali více peněz na svůj perníček,

 

odhalili světu nový kšeftíček.

 

Máma málo pro nás vyšlapala

 

a co ano, s tátou prošňupala,

 

přišla řada na mě..

 

Musel jsem u mámina vydělávání stát,

 

nevěděl jsem proč, plakal jsem, však na nic nesměl jsem se ptát.

 

Jednou jsem se zeptal

 

a zbili mě, že jsem ještě dlouho koktal.

 

Naráz už nestačilo jen se dívat,

 

musel jsem i já si „užívat“.

 

Denně chodili tak tři chlápci

 

kteří za mě byli dobří plátci..“

 

„Otče, ten hnus, to pokoření..

 

Většího snad na světě není.

 

Malý bezbranný kluk,

 

na něhož brali prut...“

 

 

 

„Proto jsem utíkal z domu,

 

navzdory tomu, že mě táta klidně i zabije.

 

Žil raději na ulici

 

z toho, co najdu v popelnici.

 

O dům stejně „rodiče“ brzo přišli,

 

stejně teď už někde na fet pošli.

 

Naštěstí mě nikdy nenašli.

 

A já se aby ano ani nesnažil.“

 

 

 

„..Zase o pět minut méně,

 

to nám to otče rychle letí, když se člověk dobře baví..“

 

 

 

„Do školy jsem občas sám od sebe zašel,

 

jediné místo, kde trochu tepla jsem našel.

 

Zanedbaný a vyplašený z každého pohybu,

 

smáli se mi, často jsem dostal přes hubu.“

 

 

 

„Nikdy jsem nikomu neublížil

 

a ukradl, jen abych přežil.

 

Raději spával někde na dešti,

 

aby zneužívané holky mohly

 

se schovat v mém krabicovém doupěti.

 

Někdy si vodili své sourozence,

 

dokonce i děti.

 

Ještě jsem přes své utrpení na mraze dělal samaritánce..“

 

 

 

„Ostatně nikdy jsem i vtom počasí nejkrutějším

 

nezažil, co jako dítě v čase dřívějším..

 

O vánocích záviděl, jak ostatní v teploučku,

 

objímají se u stromečku..“

 

 

 

„Vlastně bych lhal,

 

že vánoce jsem nepoznal.

 

Jednou, co si pamatuji,

 

kdy ještě máma drogy nebrala

 

a před tátou mě v náručí schovala,

 

jsem dostal malého medvídka.

 

Celý život ho u sebe mám,

 

a i ve chvíli, co se blíží,

 

do kapsy si ho dám.“

 

„Ani nevím, zda mne něco tíží..

 

Zejména z čeho bych se měl vyzpovídat.“

 

 

 

„Možná i vám přiblížit chvíli,

 

která přivedla můj osud k cíli.

 

Už několikrát u mě schovaná

 

na ulici přespávala.

 

Nevlastním otcem zneužívaná

 

pořád se schovávat utíkala.

 

To prase řádilo i na jiných dětech.

 

Dvě malé dítka dokonce uškrtil

 

a ještě dlouho se ukájel na svých obětech.

 

Pak ho někdo prásknul a sbalili ho.“

 

 

 

„Já to tehdy viděl,

 

přál jsem mu, aby na nejžhavějším křesle seděl.

 

Za krátký čas jej však soudce pustil.

 

Tak jsem ty nebožátka sám pomstil.“

 

 

 

„Jen se křižujte, otče, zle se to poslouchá.

 

A co víc, teď vás dorazím-

 

Necítím žádnou lítost.

 

To ani nejde, byla by to pěkná drzost.“

 

 

 

„Tak jsem si tu svini našel sám,

 

že lidový soud vykonám.

 

V křáčí, když zase u školky slintal,

 

do rozkroku ránu pěstí schytal.

 

Pak se svíjel jako žížala,

 

lapal po dechu, skřehotal jako kvíčala.

 

Tak jsem mu ho uřízl

 

a sežrat jej nechal.

 

Popravdě, jeho bolestí jsem se kochal.

 

A poprvé se na někoho díval,

 

jak bolestí zdechal.“

 

 

 

„Ulička nebyla natolik schována,

 

aby nebylo slyšet ječet toho lulána.

 

 Tak sbalili i mě.

 

Že podlehl mě potěšilo,

 

i když v trestu přihoršilo.

 

Prohlédnu si křeslo naživo.

 

Jestlipak je stejné, jak se říkalo.

 

 

 

 

 

„Po vynesení ortelu horko mě polilo.

 

Aspoň, že i tu svini to zabilo.“

 

 

 

„Budu se muset rozloučit,

 

bachař už na mě soucitně kývá,

 

Nemusíte mne teď, otče, narychlo modlitby učit.

 

Vše je jak má být.

 

A pokud i oni mě chtějí nyní zabít,

 

ze strachu, aby měli ode mě klid,

 

budu si to v příštím životě s nimi i já muset vyřešit.

 

Já však na ně kašlu..

 

leda tak do háje je pošlu.“

 

 

 

„Toto rychle uteklo, pár slov,

 

a půlhodina je pryč.

 

Ať si havran chystá rýč.“

 

 

 

„Jen co dveře cely cvakli,

 

 všechny svaly se v těle zatly.

 

Od toho okamžiku se mi vteřina

 

zdá jako hodina.

 

Nedokážu se už na nic soustředit

 

ani posledních pár slov mezi zuby procedit.

 

Co na tom všem sejde,

 

jako ztroskotanec dlouho žít nejde.

 

Takové svět nemá rád.

 

Ještě řemínky na rukou.

 

Asi abych neutekl

 

a pásku na oči, aby mi mozek nevytekl.

 

Už neslyším jediného slova,

 

jen mlácení hodin,

 

 jako železo když někdo ková.“

 

 

 

„Dveře se zavřely, zůstal jsem tu sám,

 

jen já a tento podivně páchnoucí krám.“

 

 

 

„Proč je tak dlouho ticho, že by sn..................................................................................“

 

  

                                                                                       o.v.a2015