Soukolí stereotypu

Den co den stejnou rychlostí

žít místo dneška svou minulostí

Tu stále před sebou vidím
den ode dne nerozeznám
všechny stejné jak můj stín

Soukolí se točící jako celý život
pomalu, bez drhnutí a bez novot
můj život přesto pomalu ničí
a mé nitro žalem křičí

Čas pomalu smysl ztrácí
a v koutě se krčí podle
někde uvnitř hlavy mé
čas vidím pouze v zrcadle

Když vráska k vrásce přibývá
jak letokruhy u stromů
jediná změna života mého
jediná z prázdného domu

Domu starého mládence
jenž přežívá v domě sám
nikdo jeho blízkost nechce
lidé mu soukolí nepovolí
do života nudného – nechtějí…