Hrobové ticho

V lese úzká cestička,
to hrobové ticho.
Prý zemřela holčička,
rozpárané břicho.

Prý už byla na vdávání,
ta nevěstka malá.
Muži měli klamné zdání,
že je ještě panna.

Milenec ji utěšoval,
matka byla vzteklá.
Tomu, co jí znesvěcoval,
pěkně od plic řekla:

"Nedej Bože břicha!
Jestli bude v jiném stavu,
uvedeš hrobového ticha!"

Ona byla ještě dítko,
uměla se poddat.
Dostala však jinde kvítko,
měli by je oddat.

Matka byla spokojena,
milence už nechce.
Ten ač svatba připravena,
nenechá tak lehce.

Naposledy osloví ji,
v lese přec tak krásně.
Oba věří v těla síly,
jak když večer zhasne.

"Sedni a buď ticho!"
Zmatena do trávy si sedla.
"Nezírej a ukaž břicho!"
Dívka hrůzou zbledla.

Tu zaleskl se nůž,
jak ji v ticho vzkázal.
Ochutnal jí růž,
tím je navždy svázal.

Místo svatby rozloučení,
matka skelný pohled.
Oni byli vyvolení,
věčný Boží dohled.

Milenec matce praví,
"Bůh dal dívce břicho.
Nepřála jste dítku zdraví,
uved jsem jí v ticho."