Balada o Měsíci

Na nebi temném,mdle
bílý měsíc září.
Na temnou hladinu
vodní rybníka
zář jeho dopadá.

Když den k půlnoci se blíží,
na vodní hladinu odráží
svou bledou tvář.

Tvář jeho bledá,
ten smutný příběh zhlubin
temných vod vyvolává.

Kdo slyší jej a ví
co bledý měsíc vypráví?

Nuž , kdo slyšet chce,
ať naslouchá tiše,
jak naslouchat se má,
když smutek, ten přítel nedobrý ,
nám tiše stojí za zády.

Jako by zastavil se čas,
však ten si svým tempem
plyne dál a malý hoch co na břehu rybníka si snad jen hrál,
se už jen matně
v mysli zjeví těm,co znali ho.

Tehdá smutný to byl den,
když na hrázi si hrál,
či snad procházel se jen,
kdoví co vlastně stalo se?

Jisté je jedno jen,
život v rozpuku
tu záhy v kalné vodě
navždy ztracen je!

Až za tmy
ubohé tělo utopence
na dně rybníka najde se !

Zůstal jen smutek
v srdcích,
který ni časem nezhojíš!