Krkavec

Bouře se blíží,
blesk osvětlí kraj.
Plevelem zarostlý háj,
co posetý je kříži.

Nikde nikdo živý.
Ale ne! Hrůzou zamrazí.
Na zdi krkavec celý od sazí
s odporem na tebe civí.

„Vám lidem nic svatého není,
jen nenávist, zloba, klení.
Jen se dobře rozhlédni,
co za sebou jste nechali,
co všechno jste poslali
v odpočinek poslední.“

A pořád znova dál jak řičí „Krák krák!“
Ten krkavec k nejbližšímu hrobu obrátí tvůj zrak.
„Já chtěla jenom hladit
a srdce lidská nechat tát.
Komu jsem jen mohla vadit?
Proč mě člověk neměl rád?“
Pod deskou žuly tady lehá,
pod těžkým kvádrem věčně odpočívá Něha.

A v záři mnoha dalších blesků,
hned vedle vidět desku,
kde nápis Soucit stojí
a epitaf krátký s ním se pojí:
„Rozdával jej ostatním,
nikdo ho však neměl s ním.“

A do nedohledna další kříže:
Víra, Štěstí, Upřímnost…
Šílenství je čím dál blíže
a už ztrácíš příčetnost.
Ne, dost už, dost!
V slzách se tvoje oči zalily,
to všechno už jsme pohřbili?

„A tam je ještě márnice.
Tam teprv poznáš, co jste zač.
Že vaše krutost nemá hranice,
že pro vás nehodí se ani pláč.“

A ty nenávidíš toho ptáka,
co krutou pravdu kráká.
Nemůžeš však odolat,
cosi poznat vše tě nutí.
Copak můžem takhle okorat?
To jsme opravdu tak krutí?

Mráz po zádech ti běží.
Na márách tam krásná dívka leží,
cáry šatů kolem ní.
V tváři úsměv poslední,
smutný, naplněný žalem,
něžné modré oči co už zatáhly se kalem.
Smrt její byla dlouhá, pomalá,
zde sama Láska skonala.

Kriste Pane, to snad NE!
To už jsme i lásku zabili?
V té chvíli děsu na mysli ti vytane
PEKLO. Bez jakékoli nadsázky.
Vždyť kam jinam dostanem se bez lásky?

Proč vlastně jsi tu
a potácíš se jako vrak?
Proč zde není slyšet slova Páně?
A odpoutáš kdy zrak
od nápisu na vstupní bráně:
„Hřbitov lidských citů.“