Hledám a nenacházím

Kolik měsíců a dní
nosím v svém srdci trápení?
Trápím se, každý den a noc,
kdopak mi přijde na pomoc?

Kolik let čekám na odměnu,
však zřím před sebou prázdnou stěnu.
Činím to, co druhý by měl,
proč jsi mi, osude, štěstí zapřel?

Někdo říká: Osud není.
Proč ne? Věřím na odměny...
Mělo by vše přijít vniveč?
Všechno dobré chování?

Já vás prosím, nelžete mi,
beztak můj žal bude stejný.
Jak jsem se to provinil?
Že nenacházím cesty cíl...

Naříkám a běduji,
já lásku mou jí věnuji.
Kéž bych nikdy neviděl
tu dívku v šatech krásných, žel.

Tváře snědé, vlasy dlouhé,
naše dva pohledy pouhé
když se střetly, již nebylo
co by mě od ní odvábilo.

Pohled tak hluboký měla,
myslel jsem, že vidí zcela
jaký jsem uvnitř, po čem toužím
a pro co se tak hrozně soužím.

Byla krásná, srdce čisté,
věděl jsem úplně jistě,
že ona pro mě jediná je
na světě, na tomto místě.

Ztratila teď význam celá Zem,
chtěl jsem jen jedno. Jen jedno chtěl jsem,
aby mě nosila v svém srdci
a já byl jejím nohsledem.

Ona však odmítla mě jednoho večera.
Nechápal jsem, byl jsem zmaten docela.
Ovládla mě nenávist a zloba,
nechce mě, jaká to škoda.

Vzal jsem hned ze země kámen,
teď po tobě bude ámen.
Neovládl jsem svou zlost,
udeřil ji v hrudní kost.

Oněměla, údiv měla na tváři,
z očí jsem jí četl: „Lháři,
co jsi mi to udělal?
Snad jsi přece při mně stál!“

K zemi se kácí její tělo,
jakmile dopadlo, zadunělo,
z hlavy vytéká červený pramen
obtéká kolem oblých ramen.

Vzal jsem si násilím to, co mé nebylo,
žalem a strachem mě horko polilo.
Musím utéct, skrývat svůj čin.
Běda mi, běda mi, zlý jsem to syn!

Utíkám, uháním, řítím se po cestě,
bojím se, bojím, já nechci k nevěstě.
Před smrtí se třesu čím dál víc,
mou duši ztracenou nespasí nic.

Do háje temného nesou mě mé údy,
a já se strachuji, nevím kudy.
Má mysl bloudí v hlubinách, ve smutku,
duše se topí v obrovském zármutku.

Kde pokoj naleznu na tomto světě?
Vždyť všichni touží už po odvetě.
Zřím Ježíše na kříži.
Já nechci skončit za mříží!

Nalézt v duši mír a pokoj vskutku těžké je,
někomu nemožné může se zdát,
když však snažíš se tak, že na tváři krůpěje,
po pomoci začneš se ptát.
 
A kdo na pomoc přijde ti?
Kdo uleví bloudící tvé duši?
Jen Bůh může ti přinésti,
příslib lásky, odpuštění.

Nečekej dál, život svůj už nemarni,
přijmi hned to pozvání.
Bůh tě volá, klepe stále,
nenech ho už čekat dále!

Já Boha přijmout nemohu.
Proč? Ptáte se snad.
Mám to hroznou povahu
a v srdci cítím chlad.

Nade mnou krkavec kráká,
již skoro přišel čas...
Na nebi už se smráká
tu slyším smutný hlas:

„Lépe by ti bylo, kdyby žila,
však pozdě je teď, slyš:
Ona už ti odpustila,
tak pravdu hledej, již!

Tvá smrt zbytečná by byla,
Boha hledej, raduj se.
Zesnula za tebe jiná,
vstaň, dál nepovaluj se!

Čiň jen dobrých skutků nyní,
snad Bůh tě za to odmění.
Modli se za odpuštění viny,
to srdce lidské promění.“

Já však nemám vůbec sílu.
Všechno se ve mně chvěje.
Potřeboval bych víc víru
a ještě více naděje.

Ležím tu bezmocný a sám.
Naposled cítím, jak buší srdce mé.
Můj život byl jen pouhý klam,
já srdce měl jsem kamenné.