lekníny

,,myslíš, že světlušky pláčou?"
zeptal se anděl na dosah.
přihmouřila jsem obě oči
a při jarním deštném období
sledovala jsem, jak děti skáčou,
a jak moc na mě světlušky působí.

po noční můře říkáš mi,
že žáby naříkaj
a záhy brečí.
a tak se zaposlouchávám do tvý poslední noci,
a snažím se milovat
všechny ty malý věci,
co brečí.

dochází mi,
že všechno brečí.
a že jsme jen děti na cizích rtech,
co v hrachu klečí
z důvodu lásky a vlastní svobody.
a nakonec je to právě lásky květ
kdo musí odejít v rozkvětu do vody.