Depersonalizovaná láska

Šroub civí z kliky. 

 

Dveře duní a na stěně jsou podezřelé hnědé fleky. 

Zavírám dveře od svého paláce a uchyluji se pod záhyb me deky. 

 

Děda stojí v rohu a potměšile se chechtá.

 

Nechci ho tu. Avšak stojí tu stále. 

Mám na mále. 

 

 

 

Uvědomuji si absurditu toho všeho.

 

Vzpomínám, jak já říkala si:

 

 "Derealizace se dnes nekoná, koukej na něho."

 

A tak koukala jsem.

 

Navždy moje šedá hmota mozková vytvořila novou rýhu.

Mám zas pro básně novou mízu.

 

 

 

Tys tu chvíli asi ani nevnímal, 

 

ale hvězdy upletly mi vzpomínku, 

 

ve které mě miluješ 

ve které miluji tě já. 

 

Furt pouštím si jí dokola, 

připomínám sokola. 

 

Stále kroužím nad kořisti, kterou jsou mi vzpomínky na tebe, jak mě miluješ.

 

Autokorekt sice místo slova miluješ 

navrhuje "znásilňuješ" 

 

ale moje derealizovaná paměť to opraví.

Jen ať mě to nezlomí.

 

 

 

Alkohol, to je droga. 

 

Podceňovaná, a tak silná. 

 

Asi jako já.

 

Opravdu jsem to ztratila? 

 

Nevím, jestli to chtělo moje malé já, nebo já, asi já.

 

Chtějí abych čistého vína si nalila. 

 

Alkohol já ale nerada.

Teda aspoň moje hlava děravá.

 

 

 

Všichni opustili jste mě. 

Můžete aspoň něco vzkázat mámě?

 

"Chci se vydat na nekonečný výlet do nekonečna. Už tě nikdy nevidět" 

Chci se za to nestydět. 

 

 

 

Mělo všechno vůbec smysl? 

 

Kde je konec?

 

Ptá se moje mysl

 

Žádný zvonec nezvoní a

mě život nevoní. 

 

Pomoc mi ty, Šári

Nezvládám ty žáry.

 

Chci jen domů do jeho náruče 

A číst Bezruče. 

 

Už vím původ toho hnědého fleku, 

Je to nejspíš kvůli mléku.