Kostelní zvony

V kostele hoří voskové svíce,
stíny tancují na kamenných zdech,
bytosti směle hledí v rakev.

 

Ticho je těžké jako kámen v srdci,
ticho je hlasem, jenž v hlavě duní,
ticho je spojem mezi mnou a duší.

 

Kostelní zvony divoce bijí
a věčnost se chvěje,
v lavicích sedí duchové dní.

 

Vzpomínky krvácejí pod klenbou věže,
myšlenky tají, jako sněhový stín,
tak tiché, že je slyší celý svět.

 

Proč člověk pláče, až když je konec?
Proč ruce vztáhne, až když je tma?
Proč slovo lásky v hrdle se láme,
když v rakvi němý oheň leží?

 

 

 

Slunce praží přes okenní sklo,
pod křížem klečíš a tiše křičíš,
ale s kým teď vlastně mluvíš?

 

Vzpomínky tančí jako oné svíce –
co bylo řečeno, už nevrátí se.

 

A zvony zvoní – poslední slovo,
v očích ti zůstane jen šero.
Teprve teď víš, co znamená být,
až když je ti zima, nic než jen stín.

 

V mlze pak se ruka zvedá,
ztracený hlas šeptá ze zdi:
„Nečiň jak já, nestůj v nečinnosti,
nežiješ věčně…
čas břehy brzy semele.“

 

Varuji tě – já již v chladu ležím,

mé hříchy ve vzduchu tančí,

neopouštěj ty, kteří ještě dýchají,

pak bude pozdě – nedostaneš již ode mne

rozhřešení…