Jazzové kouzlo protektorátního podzimu

Když na podzim listí zlátne,

můj milý mi nedá spát.

Lesk v jeho jasně modrých očích

myšlenku mi vnucuje na hřích.

Když na podzim listí zlátne,

chce se mi brečet i smát.

 

Veselá hudba zní přes celou ves,

piáno, banjo i saxofony,

když z oken hospody vyhrává jazz,

k pláči mě však nutí jeho tóny.

 

Po šedém nebi oblaka plují,

z rozhlasu hltáme každou větu,

Hitler s Heidrichem už pikle kují,

skopčáci mají se čile k světu.

 

Podzimní vítr na polích fučí,

s Němčoury do Čech přichází deště,

můj milý prý se do školy učí,

proč se mnou nechce být chvíli ještě?

 

Ke kamnům lehá si kdejaký pes,

Beneš do exilu odjíždí nám,

když z oken hospody tiše zní jazz,

já doma plačky rozhlas vypínám.

 

Z komínů stoupá vzhůru k nebi dým,

gestapo už obchází dědiny,

s pohledem do ohně o milém sním,

být tak u něj okamžik jediný.

  

Vlasta Burian s Oldřichem Novým

dál se z plátna stříbrného smějí,

co však nyní s námi bude, kdo ví?

Kdekomu andělé chór již pějí.

 

Život je někdy šmejd a někdy ples,

občas je nutno se řádně zkalit,

když z oken hospody slyším hrát jazz,

půjdu si velkého ruma nalít.

 

Vláček v tunelu smutně si píská,

ani já právě štěstím neskáču,

můj milý si již radostně výská,

já se však zřejmě brzy rozpláču.

 

Vítr s deštěm bičují krajinu,

u prastarého piána sedím

a oknem skrz krajkovou záclonu

vstříc temné obloze mlčky hledím.

 

Můj milý s kdovíkým žení se dnes,

varhany pějí svatební pochod,

ať z oken hospody dál hraje jazz,

já si jdu sama zabrečet na schod.

 

Když na podzim listí zlátne,

můj milý mi nedá spát.

Lesk v jeho téměř černých očích

myšlenku mi vnucuje na hřích.

Když na podzim listí zlátne,

chce se mi brečet i smát.