Královské.

Kosáci jsou, zdá se, vzácný druh
po špičkách naskakují,
za okamžik zas
v dálce mizí.
Neviditelní, zpátky se, do korun stromů,
vracejí.
Černé hlavy, blonďaté vlasy, zlaté duše.
Vkrádají se do té mé, nevědomky, tiše.
Stějně jako z mé mysli, myšlenky, nevyslovené,
kosák opomene, totiž neuslyší?
Umělecký rys, vtisknutý do tváře, umí si poradit
se slovy, plující mu do náruče.
Zoufalé volání o pomoc, osobitý způsob, blyští se
v očích, odráží smutek, srdce sužuje, prázdné, proděravělé.
Co na to Kosák? Z vršku sleduje, ale nevnímá
o peří se zajímá, v talentu a slávě dřímá, jasný
velká dřina!
Sarija nezávidí, blahobyt přeje, lidstvu, kousek i sobě?