IVAN

Já už vím:

že bolel Tě můj odchod,
že přátelství se mnou jsi si vážil,
kde skončil hrneček,
co jen tak jsi dostal mimo děj a čas.

Proč mlčeli jsme spolu, když ten film už podruhé jsme viděli,
že mohu se podívat do hnědých očí
opět tak zblízka přes své brýle, jak tenkrát v tom parku pražském,
kam jsem tě zavedla, že Zbyněk na zbytek třídy zbyl sám.

Zasloužila jsem si tu něhu, vlídná slova i úsměvy,
jelikož sbírala jsem vzpomínky tvé a své k nim přidávala.

My dva jsme si psali básně virtuálně a znali i přístupové kódy toho druhého.