Slyším oheň

Svlékám svůj štít

a jen kvůli tobě

do ranní trávy uléhám.

Slyším tvůj vítr v korunách,

slyším tvůj oheň,

jak pálí zbytek těžkých nocí.

Bojím se, až přijde den,

zase ptát se po očích,

v kterých síla plane.

Pod kůží cítím sten,

co dere se mi z útrob,

jako když oheň doutná.

Po bitvě mám žízeň

po tvých spáncích,

tvých pramenech.

Víčka mě tíží víc

než všechna ta krev na meči,

bez níž slunce nevidím.

Dívám se k oblohám,

objímá mě odkaz předků

a mně víc nechce se bránit.

Co přinese mi zítřek,

až půjdu se za tebe bít,

až půjdu za tebe umírat.

Kůň už netřese se vzrušením,

také slyší oheň ve větvích,

slyší tlukot tvých kroků.

Hlavu skládám do trávy,

tam, kde leží můj štít,

tam myšlenky tvé hýčkám.

Slyším tvůj oheň,

slyším tvůj plamen,

slyším tvé paže hořet.

Přísáhám na dýky za pasem,

že až mezi ně ulehneš,

pocítíš ten samý žár...

Ale teď

je čas přestat kroužit, přestat volat

po kráse tvých plášťů.

Na západě svítá,

svítá i mně nová bitva

a v té pro tvůj úsměv místo není.

Mohu jen doufat,

že až šípy probodnou mi srdce,

zas uslyším tvůj oheň...

Doufám,

že až rozplynu se v mlžných horách,

tvůj oheň uslyším.