Ohňostroje

Spočívám na terase

v posledním poschodí.

Bytu, kde spávali jsme,

prach a popel vévodí.

 

To já měl tehdy čerstvě

čtvrstoletí na triku.

Ty o dvě léta míň

ale celý život v malíku.

 

Se sklenkou v ruce

vyhlížel jsem k nebi znepokojen,  

když ještě nade městy

bouchaly jen ohňostroje.

A s každou ranou z nebe,

místo smutku, bolesti,

pršely zlaté třpytky

pro štěstí.

 

Zakrývám obě uši,

klopím hlavu do klína.

Těžko se při tom hluku

hezky na tě vzpomíná.

 

Děsivý blesk a hrom

teď střídá šelest papírů,
z hromádky starých not

na rozladěném klavíru.

 

V hlavě mi přesto znějí 

tvého hlasu tiché tóny.

A v ruce fotka co jsem,

skryl do brašny na patrony.

Přál bych si zas, aby ta

bílá světla za mraky,

byla jen od turistů

foťáky.

 

 

Kostelní těžký zvon

už léta nezvoní.

A kde je vůně bříz 

a planých jabloní?

 

Všechno spláchnul čas,

jak velká voda po tání.

Jen já tu stále čekám

na další svítání.

 

Sotva Bůh odpustí nám

všechny ty hrůzné činy,

co člověk napáchá, když

pere se o kousek hlíny. 

Když jeden dělá, co

mu jiný shora zavelí,

stele si v mramorové

posteli.

 

 

Spočívám na terase

v posledním poschodí.

Bytu, kde spávali jsme,

prach a popel vévodí.

 

To já měl tehdy čerstvě

čtvrstoletí na triku.

A všechnu lásku skrytou

v jediném dotyku.

 

Co ruce dělaly, by

hlava raděj nevěděla.

A víc než jindy mi teď

chybí teplo tvýho těla. 

Mám v rukou třes a v očích

děs a v srdci bolení

tak snad nás jednou někdo

docení.

https://soundcloud.com/tomakdvorak/tom-dvorak-ohnostroje