Válka

Bomby z nebe k zemi se snáší,
všude kolem příšerně se práší.
Utíkají muži, ženy i děti,
tlustí, velcí, malí, pětiletí.

Každá válka přináší oběti,
nevybírá si, bere i děti.
Pláč, křik, smutek je cítit tu,
vlády slibují krutou odvetu.

Takže další bomby a mrtví,
pole pokryté těly, které tlí,
budovy jak rozpadlé hrady,
válka je vždy synonymem zrady.

Děti, které přicházejí o rodiče.
Rodiče, kteří přicházejí o děti.
Volejte záchranku, policii, hasiče.
Válka si vybírá své oběti.

Tak jste to chtěli, tak to máte,
hodiny tikají půl deváté,
a tanky střílí na Bezdrev,
hudbu při které tuhne krev.

Srdce bijí děsivě na poplach,
déšť už z ulic pach krve dávno splách,
v ulicích se povalují zbytky těl,
generál s hlavou v dlaních,
že takhle to nechtěl.

Už je pozdě, válka začala,
už je pozdě, situace nestálá,
už smrtka chodí bojištěm,
na koho ukáže ten projde peklem.

Válku všichni odkývou.
Válku všichni prominou.
Až ti děti uhynou.
Až si projdeš mrtvou krajinou.

Pak možná řeknou válce: „Ne!”
Pak to možná na všechny zabere.
Tanky utichnou, bomby nesletí.
Lidi s úsměvem a v objetí.

Tisíce mrtvých, tisíce zbytečných těl.
Vždyť jenom generál to takhle chtěl.
Válku chtějí ti, co v kanclu sedí,
žvásty, žvásty, do zdi jenom hledí.
Vůbec netuší o čem válčení je.
Vysvětlovat jim to je tak trochu zbytečné.

Válku začnou ti, co v kravatách sedí v bezpečí,
bez nich válečná vřava mlčí.
To my jsme ti vojáci, kteří bojují.
To my jsme ti, kteří rozhodují.
Řekneme jí ne!
Určitě to bude vzájemné.
Určitě to bude dojemné.