Fekete Mihály

V sedle chléb Fekete Mihály jak snídal
pak taky večeřel, na koni vzpřímen
kdy slezl, aby spal, ví jen Bůh, stín dál
nesl se za nima pusztou vystíněn

pravdivou legendou o jezdci, z nebes
spadlého najednou, když host nezvaný
tančil na sále walz s dívkami, vesměs
v mundúrech, odněkud odjinud, vrány

rozlétly se poté, co práskl bičem
tak jako jindy, když skot hnal do dálky
dlužen své pověsti nezůstal v ničem
věrný odkazu své soukromé války

vyprovodil je až ke kasárnám, nocí
rozléhaly se ty zvuky do rytmu
tlukotu srdce, jež nemůže tlouci
unvitř jen pro sebe samo, lze skrýt tmu

pouze do zřítelnic, když je vše ve hře
zda přežil střelbu, uhodne jen ona
Hortobágy puszty pancéřové dveře
zabouchly se za ním.. Maucta, poklona!